Připomněli jsme si druhé výročí úmrtí Jana Bouchala. Připomenutí je to
jistě smutné, leč potřebné.
Situace v Praze, co se motorismu týče, je více než neúnosná. Nechť mě
prominou všichni ti, co nežijí v Praze a zůstávají věčně opomíjeni. Je
to realita jdoucí ruku v ruce s výší platů.
Jsem vyznavačem používání kol jako dopravních prostředků ve městě.
Zároveň jsem motorista, takže vím, jaké to je objímat volant, svírat
řadící páku v potetovaném zápěstí…Vím co to je, cítit pod kapotou 100 koní.
V autě by se každý mravně žijící člověk měl cítit jako smilník, neboť
ta vášeň ovládat 100 koňských sil hraničí se sodomií.
Nejinak je tomu, když osedlávám mého růžového hřebce, který má v
kohoutku úctyhodných 115cm. Nemohu a ani nechci se bránit pýše, která
mnou dme, když jsem každé ráno na cestě do práce, jaksi povýšen nad všechny ostatní. Nejen proto, že mé kolo patří vskutku mezi ta, kterým
střízlivý tunning prospěl, ale hlavně proto, že jsem to já, kdo
neužívá k dopravě motorová vozidla. Kdo nevytváří zácpu. Kdo je na té správné straně barikády.
Kdo nezažil ten přerod z člověka na motoristu, v okamžiku kdy usedá za
volant a seřizuje si zrcátka, neví, o čem mluvím.
Kdo nezažil, jaké to je, uhánět po asfaltových prériích naší matičky
a potýkat se v betonové džungli se všemi těmi železnými predátory, neví, o čem mluvím.
Všude kde jsem, mě provázím Já. Snažím se na každém kroku toho
bastarda alespoň uvidět, když už nejsem sto s ním pohnout.
Představuji si ty tisíce lidí žijící si svůj příběh. Za volanty, v
zácpách, na kolech, na přechodech. Jak stejně jako já touží pouze po "lepších zítřcích".
Avšak stejně jako mě ani jim nezbývá, než začít tady a teď. Skromně,
bez vší pompéznosti. S tím co mají.
Tisíce neuróz, tužeb, přání, nemocí i mocí.
Pevně věřím, že každý chce město bez aut. Plné zeleně, klidu, parků a laviček.
Auta jsou jako virus, ale dá, ba dokonce musí, se s ním žít. Ostatně
znám daleko horší viry, například HIV a i s ním se dá plnohodnotně žít.
Kdo argumentuje Amsterodamem, Kodaní, Hradcem nebo Pardubicemi jako
městy příkladu, tomu jako hladové zvěři předhazuji jiná místa na Zemi.
Nigérie a její Abuju, Laos, Istambul, Dillí, Tokio, Hong Kong… Ano, i tam žijí lidé.
Tvrdím tedy : " K Praze auta patří, stejně jako vláda lůzy."
Smrt Jana Bouchala si nezaslouží nálepku mučednická, či transparentně
poukazující na alarmující situaci v naší metropolii. Je to smrt
člověka. A člověk, jak známo, je smrtelný. A smrt, jak známo, je
reálná a přichází bez varování. Zde si dokonce dovolím tvrdit, že přichází v tu nejnevhodnější dobu.
Na své každoranní cestě do práce (zpět jezdím metrem) jsem smrti
vzdálen ne víc než na psí chlup. To když se řítím ulicí Davídkovou, v
očích slzy, modle se aby nikdo neotevřel dveře u aut, která míjím. To
když jsem v Libni vytlačován náklaďáky do toho nejnebezpečnějšího
místa na silnici. Na samý kraj, kde jsou jen kanály, bahno a bordel.
Ano, v těchto chvílích si nechávám zdát o cyklotrasách, cyklosemaforech, cyklotoleranci.
Nedávno jsem dokonce k mé hanbě zdviženým prostředníčkem pokynul dámě,
jenž mě nejen předjížděla velmi nebezpečně, avšak stihla mě ještě protroubit.
Znám to. Jednou jsem se za volantem neudržel a na cyklistu, který se
chudák vyhýbal kanálu tak nešikovně, že mi málem vjel pod kola, jsem
zatroubil. Lekl se tak, že mi málem vjel pod kola podruhé. Od té doby na cyklisty netroubím.
Vzhledem k lobby automobilových společností, ekologických aktivistů,
enviromentálních přívrženců a k lidem, žijícím s nohama na zemi, jsem
prorokem Prahy plné aut s motory tak ekologickými, že budou čistit vzduch.